Tázat se po poučení ze současné krize kolem koronaviru je zatím příliš brzo. Nicméně na otázku, jakým směrem by se po krizi mělo vydat politické myšlení a uvažování, se neodbytně v odpověď nabízí jeden pojem: odolnost. Ale co přesně tento pojem znamená a jak ovlivní politickou agendu?
Na poučení ze zdravotní krize kolem Covid-19 je zatím příliš brzo. Polovina lidstva sedí doma v karanténě, počty nakažených stoupají, zatímco se epicentrum krize přesunulo z Evropy do USA. Stále silněji začíná být cítit krize nastupující po krizi, a sice propad světového hospodářství.
Krize nejsou jenom hodinou exekutivy, ale také hodinou pravdy a dnem zúčtování pro všechna preventivní opatření. Co nestojí pevně či nebylo vybudováno do chvíle, kdy uhodí krize, nemůže být pod tlakem krizové situace vyčarováno z vody.
Platí to pro nemocnice a jejich vybavení i zdravotnický personál, stejně tak jako pro učitele a učitelky a jejich kompetence ohledně online vyučování, přičemž schopnost žáků a žákyň učit se, a to bez ohledu na sociální rozdíly, je zrcadlovým obrazem schopností učitelů. Kde dosud nebylo zavedeno širokopásmové připojení, nelze praktikovat práci ani studium z domova, protože sítě jsou jednoduše přetíženy. A ještě hůře se dohánějí resty v předvídavosti v oblasti výzkumu a vývoje.
Hodina pravdy prověřující preventivní opatření a předvídavost platí i pro Evropskou Unii. Stávající krize postihla EU ve chvíli, kdy její soudržnost a schopnost řešit problémy beztak byla již v kritickém bodě – tvrdá vyjednávání o Brexitu, k tomu eroze právního státu hned v několika evropských zemích, především v Maďarsku, dále neshody ohledně střednědobého finančního rámce a paralýza řešení uprchlické otázky. Není proto divu, že stávající systémy včasného varování a nástroje pro zvládání epidemie v první linii selhaly a ve druhé se dostávaly ke slovu jen pomalu.[1]
Základní faktory globalizace se zpomalily
Opatření určená ke ztlumení krize spadají do dvou obecných kategorií: omezení mobility a zabránění osobnímu kontaktu. A jsou tou právě tyto dva parametry, které zásadním způsobem formovaly rozvinutou formu globalizace, jak jsme ji poznali a žili v únoru 2020, a to jak v dobrém, tak špatném. V dobrém, protože dopravní sítě jako železnice, trasy letecké i lodní dopravy křižující oceány představovaly něco jako krevní oběhový systém globalizovaného hospodářství, díky němuž mohlo napříč a mezi kontinenty docházet ke kontaktům, ekonomické i občanské spolupráci, nebo například k bleskurychlé výměně informací o porušování lidských práv. V špatném slova smyslu proto, že tento systém vymazal dopravní náklady, využíval nerovnosti, čímž tím je posiloval, a způsoboval ekologické náklady, které ale nikdo nebyl ochoten platit.
Křehkost těchto dvou základních parametrů globalizace odhalilo, když došlo k jejich přerušení. Přerušení hospodářských okruhů a zavřené hranice dláždí cestu přímo do stavu hospodářské krize, anebo, jak to trefně pojmenoval Ivan Krastev, jedná se o ground zero globalizace.[2]
V rámci EU, kde rovněž došlo k přerušení dodavatelských řetězců, omezení vývozu průmyslových výrobků a k restrikcím v mnoha sektorech, se pak šoky a z nich šířící vlny podobaly ground zero evropské integrace.
Uznání naší zranitelnosti je předpokladem pro odolnost
To vše nám ukázalo, že evropské společnosti, společnosti západního střihu, jsou velice zranitelné. Uznat tuto zranitelnost jako fakt je samozřejmé. Uznat zranitelnost však představuje něco zcela jiného, než vycházet z předpokladu, že bezpečnost je něco, co můžeme zařídit či vyrobit. A právě toto poznání může být rozhodující pro krize, které před námi leží, v první řadě pro krizi klimatickou.
Politika zdánlivé nezranitelnosti, například izolování vlastní ekonomiky protekcionistickými a nacionalistickými opatřeními, zatímco stát zároveň těží z otevřenosti a zranitelnosti jiných zemí a ekonomik, vede k hlubokým tenzím a neřešitelným rozporům. Když se například americká vláda snaží přilákat na své území farmaceutické firmy a jejich výzkum pomocí peněz, aby vyvíjela očkovací látku exkluzivně pro USA, jedná se o aktivitu podléhající nízkým instinktům, která se řídí scénářem, podle něhož existuje pouze egoistický přítomný okamžik a žádná společná budoucnost. Tento scénář je výsledkem neuznání zjevné, a sice své vlastní zranitelnosti.
Uznání zranitelnosti je předpokladem pro to, aby se i na tzv. globálním severu rozvinulo něco, co bylo dosud potřebné zejména na globálním jihu – odolnost. Koncepce odolnosti, či, chcete-li, resilience, osvětluje, které kapacity jsou nutné, aby lidé a společnost byli ve stavu absorbovat šoky a tlaky. Původně pochází tento pojem z oblasti psychologie a odkazuje na vlastnost materiálu, která se stará o to, že daný materiál se při vystavení zátěži sice zdeformuje, ale nezlomí. Dá se to přenést na současnou situaci?
Ve výzkumu politické resilience byly definovány tři hlavní schopnosti – schopnost zvládat, adaptivní a transformační kapacity. Položíme-li si otázku, které kapacity k dispozici jsou, a které ne, můžeme opatrně nastínit několik závěrů ohledně směřování politiky a politického myšlení v období po krizi:
Kapacita na zvládání zahrnuje výdrž a schopnost rychle a co možná nejvíc flexibilně překonávat nečekané překážky. Ke schopnostem, kterými společnost zvládá probíhající krizi veřejného zdraví, patří tyto:
1. Stát a jeho instituce znovu nabývají na důležitosti. Lidé důvěřují vládě, veřejným institucím jako jsou ministerstvo zdravotnictví a státní úřady podle toho, nakolik jsou tyto subjekty schopny dělat dobře odůvodněná a vysvětlená rozhodnutí. Lidé jsou dokonce ochotni akceptovat opatření tak výrazně omezující jejich svobodu, že krizové zákony Spolkové republiky Německo z roku 1968, které svého času vzbudily silný odpor, vedle dnešních opatření blednou. To vše ale bude platit jen do té doby, dokud budou opatření adresně řešit stávající problém a nebudou sloužit k legitimizaci jiných politických zájmů.
2. Profesionalita a zkušenosti – po vysilujících strategiích snižujících hodnotu vědeckých poznatků – alespoň v oblastech, které jsou aktuálně relevantní, jsou vědecká fakta znovu uznávána, což skýtá naději, že dospějeme k odklonu od populistických polopravd a prostor dostane věcná politika vycházející z faktů, a to i v jiných oblastech, například ve vědeckém bádání o klimatických změnách, kde se rovněž uplatňují komplexní vědecká odvětví jako v oblasti veřejného zdraví. Ti, kdo poukazují na to, že konečně klesají emise CO2 a z toho dovozují, že se tudíž jedná o vhodná opatření pro boj s klimatickou krizí, si politicky nabíhají do slepé uličky. Klimatická politika, která vychází z předpokladu zastavení naší společnosti, selže, a nedostane se jí ani zdaleka podpory demokratické většiny. Na to je potřeba přesvědčivější a lepší odpovědí. Protože:
3. Samotná demokracie se jeví jako součást schopnosti zvládat stávající krizi. Debata, protichůdné názory i pochyby jsou možné a nutné – jsou přijatá opatření legální, přiměřená a dočasná? Například byl po demokratické diskuzi pozastaven narychlo přijatý zákon o používání aplikací ke sledování pohybu osob. Demokracie jsou učící se systémy, které své chování přizpůsobují, korigují, a díky tomu ho mohou vylepšovat. V narušených demokraciích je tato schopnost oslaben, jak ukazuje pozastavení demokratických institucí a absolutní zadušení svobody projevu v Maďarsku. Potlačování informací omezuje demokratický proces učení a cenou mohou být ztracené životy. Autoritativní systémy dosud nefungují lépe než demokratické systémy, ba právě naopak. Čínská státní propaganda se snaží světovému společenství dokázat, že (nejen) v dobách krize „čínský systém“ předčí „západní systém“. Pravda je však jiná. Netransparentní situace v Číně světovému společenství výrazně ztížila reakci na krizi. Dodnes není jasné, jak skutečně vypadá situace v Číně. Naproti tomu i evropské vlády ukázaly, že dokáží jednat rychle, demokraticky a rozhodně.
4. Konec konců, solidarita obyvatelstva je sama nejlepším důkazem toho, jak velká je kapacita zvládat tuto krizi, ať už jde o nabídky vzájemné výpomoci, o studenty a studentky medicíny, kteří zaskakují v nemocnicích, až po spontánně vznikající systémy materiálního zásobování bezdomovců (tzv. „ploty darů“, které se začaly v Německu objevovat). Po překonání počátečních nacionalistických reakcí se začala ke slovu dostávat rovněž evropská dimenze solidarity. Hranice naší solidarity jsou patrné tam, kde jde o naši akceschopnost vůči uprchlíkům v táborech na řeckých ostrovech. Tady chybí potřebné kapacity a následky jsou katastrofické.
Součástí resilience je adaptivní kapacita, což znamená dlouhodobé a proaktivní nastavení struktur, procesů a způsobů chování na stávající i budoucí zranitelná místa.
5. Krize veřejného zdraví a zdravotnictví odhalila zranitelná místa na systémových pozicích, které dosud nebyly považovány za relevantní – pokladní v supermarketech a ošetřovatelé ve domovech seniorů. Vybudovat adaptivní kapacity v těchto oborech by znamenalo nově definovat systémovou relevanci a muselo by se to jasně odrazit také v systému odměn.
6. S tím úzce souvisí také dlouhodobá vybavenost a údržba participativní infrastruktury, například veřejně financovaná, všem přístupná zařízení, která nepřináší žádný bezprostřední zisk, od nichž se ale jak v běžných, tak krizových časech právem očekává, že budou fungovat. To infrastruktura umožňuje a garantuje lidem ve městech i na vesnici zdravý život a možnost sebeurčení. Právě tyto veřejné služby však byly v posledních letech zanedbávány. V nejhorším světle dnes stojí kriticky nedostatečné personální vybavení nemocnic a úřadů veřejného zdraví, stejně jako nedostatečná digitální vybavenost a kompetence na školách a vysokých školách.
7. Dnes i v budoucnosti jsou a budou potřeba struktury pro spolupráci vybudované s dlouhodobou vizí, a to nejen v oblasti krizové prevence a výzkumu, nejen na národní, ale také na evropské a mezinárodní úrovni. Protože v budoucnosti bude rozhodovat právě posílení akčních a intervenčních kapacit mezinárodních organizací (například WHO, kterou likviduje finanční podvyživenost), jejichž financování zajišťují nejen státy, ale v zásadní míře také nadace Billa Gatese. Neméně důležité bude ve zvýšené míře využívat kooperační potenciál OBSE, OSN a v neposlední řadě Evropské unie.
A do třetice potřebují společnosti transformační kapacity, aby si trvale osvojily schopnost přizpůsobovat se nepředvidatelným nově vznikajícím situacím a uchopit měnící se situaci jako šanci.
8. Na otázku, jak se postavit k očekávané celosvětové ekonomické krizi, nám obraz newyorského ground zero pomůže jen částečně. Nadále trvající vzájemná provázanost globální ekonomiky, jež se aktivuje hned poté, co se obnoví letecká doprava, by neměla být v hospodářské krizi používána jako zbraň, ale naopak využít její potenciál pro řešení této a svými důsledky mnohem závažnější krize klimatické. Světová banka označila šok způsobený nemocí Covid-19 za příležitost, v němž bude možné konjunkturní investice a balíčky, které přijdou a musí přijít, tvořit způsobem, který bude přínosný pro klima (tzv. climate smart-investments).[3] Ze strategického hlediska jsou přitom důležité čtyři aspekty: investice do obnovitelných zdrojů, které často vytvářejí více pracovních míst než fosilní energetika; investice do dopravní a odpadové infrastruktury, jež bude podle možností maximálně neutrální ke klimatu; investice do lokálních adaptačních opatření jako zavodňování, sociální bydlení, zásobování vodou a hygienická zařízení, obnova přírody apod.; a zadržování CO2, to znamená daně a cla zamezující nesprávným stimulům.
9. Evropská unie rovněž potřebuje transformační kapacity. Nejenom že čelí další krizi, ale bojuje o své přežití. Pokud má přežít, je nutné přijít na to, jak absorbovat otřesenou italskou ekonomiku a ekonomiky dalších zemí tvrdě zasažených krizí. Avšak na to, aby se zabránilo jejímu rozpadu, je potřeba dlouhodobější vize. I dnes 67 % německých občanů vidí v členství v EU víc výhod než nevýhod.[4] To je dobrý základ, z něhož může vycházet německé předsednictví Evropské rady, počínající červencem tohoto roku, až se rozhodným způsobem chopí své zodpovědnosti, jež dramaticky narostla, navrátit evropské společenství států na cestu stabilizace.
10. Krize kolem koronaviru je první krizí v dějinách lidstva, v níž můžeme ve virtuální realitě pokračovat v činnostech, které v realitě nadále nejsou možné. Virtuální zpravodajství, bezkontaktní platby, digitální schůzky – najednou vidíme, v jakém světě vlastně už dlouho žijeme, jenom jsme tomu zatím nepřizpůsobili naše fungování. U mnoha pracujících lidí rapidně roste jejich digitální zkušenost a kompetence. V tom je skrytá velká šance, tyto schopnosti po krizi nezůstanou nevyužity, budou naopak palivem digitální transformace. Skutečnou transformační kapacitou se ale stanou pouze tehdy, pokud se nebude rozehrávat boj mezi ochranou dat a informací na jedné straně a použitelností (tzv. usability) na straně druhé, pokud digitální propast jakožto pokračování sociálních nerovností v digitálním prostoru se nebude zvětšovat a pokud se internet stane prostorem bezpečné a důvěryhodné komunikace.
Mobilita a kontakt, dvě hlavní matrice globalizace, jež jsou dnes tak výrazně omezeny, se budou měnit. Digitální mobilita a digitální kontakty slibují větší resilienci pro případy podobné krize a mají navíc tu výhodu, že podporují ekologicky zodpovědné chování bez omezovaní svobod.
[1] Cf. Eva van de Rakt/Florian Christl, Covid-19 pandemic shows how fragile the EU is
[2] Cf. Ivan Krastev, Seven early lessons from the coronavirus
[3] Cf. Xenia Kirchhofer, The pandemic is an unexpected opportunity for climate action
[4] Cf. Heinrich Böll Foundation, Selbstverständlich Europäisch!? (Naturally European!?)
Z německého originálu přeložila Martina Miššíková.
